MTBIKER.cz – Dolomitský týden

https://www.mtbiker.cz/clanky/123177/dolomitsky-tyden-jak-jsme-si-to-uzili.html

Dolomitský týden - jak jsme si to užili

Dolomitský týden – jak jsme si to užili

Po zdolání loňského krušnohorského Stonemana jsem se plný zážitků rozhodl pokračovat v načaté sérii a pokořit Stonemana Dolomiti.

 

Kdo ještě o Stonemanech nic neslyšel, tak vězte, že se jedná o MTB nezávodní výzvu, kdy po registraci u pořadatele máte 1-3 dny čas na pokoření předepsané trasy a vrcholů, což doložíte kontrolní kartičkou a od pořadatele získáte „trofej-kámen“ buď ve verzi zlaté (1 den), stříbrné (2 dny) nebo bronzové (3 dny).

Kromě Stonemana krušnohorského a dolomitského je také ledovcová varianta ve Švýcarsku a nově Stoneman Taurista v Rakousku. No a když už zase po letech vyrazíme na týden do Dolomit, hledal jsem i bikování pro zbytek rodiny. Sella Ronda na kole! Na silničce už ji mám zmáknutou, ale tohle je biková varianta, s pomocí lanovek nahoru a pak hezky hřebenovka a sjezd do dalšího údolí. A mezitím si vyrazíme pěšky z Passo Valparola na Monte Sief, krvavé bojiště první světové války.

Sobota

Ráno vyrážíme z Plzně do rakouského kempu (Lienzer Dolomiten Tassenbach) na břehu Drávy poblíž městečka Sillian. Jsme na rakousko-italském pomezí a ceny jsou v Rakousku o poznání nižší. Stavíme stan a po večeři jedeme do Sillianu, kde se v hotelu Bergland registrujeme, platíme startovné a přebíráme startovní balíček s plastovou kartičkou. Jedeme “stříbrnou” variantu, takže do 48 hodin zde musíme kartu odevzdat „bohatší“ o pět procvaknutí z kontrolních bodů. Čeká nás 110 km a 4 000 výškových metrů.

Neděle

Budíček, snídaně, sluníčko svítí…..noc ve stanu nic moc, ale po deváté vyrážím se synem Tomášem (15 let) nejprve v Sillianu u pekaře koupit čerstvé pečivo na svačinu a pak už za šipkou navigace vzhůru na trasu. Hned po odbočení z Drávské cyklostezky začíná stoupání, asfalt se záhy mění v šotolinu, míjíme malou samoobslužnou mýtnici a řadíme na malý převodník. Ze Sillianu (1 100 m n.m.) je to k chatě Leckfeldalm (1 890 m n.m.) přes sedm kilometrů, projíždějící auta víří prach, výhledy taky nic moc a na náladě nám nepřidá ani dvojice ebikerů. U chaty nás vítá dvojice krav, stoupáme nad hranici lesa, cesta se mění na kamenitou pěšinu s ještě větším sklonem než dosud a tak k prvnímu kontrolnímu bodu spíše tlačíme nežli jedeme.

Po dalších třech kilometrech jsme konečně na hřebeni, kde je i kontrolní bod Stonemana v podobě rezavého sloupu a kleštiček houpajících se ve větru. K tomu parádní dolomitské panorama a pohledy hluboko do údolí. Nad námi je Sillian Hutte, ale je v rekonstrukci, tudíž zavřená. Vedle ní obrovský stavební jeřáb, no jakpak se sem asi dostal? Baštíme svačinu v závětří betonové pevnůstky a docházíme k názoru, že asi vrtulníkem. Rychle nafotit a natočit co se dá, čeká nás hřebenovka označená jako demut passage až na druhý kontrolní bod Passo Silvella (2 329 m n.m.). Je to deset kilometrů, kdy se v nás mísí nadšení z jízdy na horském hřebenu s úžasným panoramatem dolomitských velikánů se vztekem z úseků, kdy s kolem na rameni balancujeme v tretrách nad propastí.

Dvě místa stojí určitě za zmínku. Jednak skalní převis a pak také malé jezírko ve tvaru srdce, kde je i skromný hřbitov vojáků padlých zde za první světové války. Tady si pak člověk uvědomí, v jaké klidné a báječné době si to žijeme a s pokorou pokračujeme dál. Navíc křižujeme rakousko-italskou hranici, oproti našim majestátním hraničním kamenům tady mají takové malé žulové kostky. Zpestřením je taky páreček syslů. Zatímco on se drží dál, ona se nebojí, dostává kousek tvrdého rohlíku, ochotně se s námi fotí a nakonec drze strká čumák až Tomovi do batohu. Tak dost, tady naše sympatie končí.

Dostáváme se na druhou kontrolu, procvaknout plastovou kartičku, vybalit zbytek svačiny, aha – mobil nemá signál a nikde není ani živáčka. Demut passage máme za sebou a trasa už by měla klesat do údolí. Leč není tomu tak, tlačíme suťoviskem pod další kopec se soškou svatého, na tachometru nám padá průměrná rychlost pod 7 km/h. Tomáš se mnou už moc nemluví, má toho asi dost, ale šlape. Ono mu také nic jiného nezbývá. Konečně navazuju spojení se zbytkem rodiny, která nám na kolech jede naproti údolím Sextenu.

Vzhledem k pozdně odpolední hodině se manželka Radka s mladším synem Lukášem (13 let) vrátí do kempu chystat večeři. My s Tomem konečně stále více a více kamenitou cestou-necestou klesáme. V dálce vidím na horizontu dvojici koní, že bych měl únavou vidiny? Tady, ve výšce skoro dva a půl tisíce nad mořem? Doráží Tom a potvrzuje, že je vidí taky. Postupně se nám za obzorem odkrývá zbytek koňského stáda i s jejich pastýřem. Nejsme jediní turisté u koní, koní se bojím, budeme se jenom dívat, ale koně se pomalu blíží a postupně nás obklopují tak těsně, že mám strach, aby nás neušlapali. Naštěstí nás koně samou láskou neumačkali.

Jdeme dál, nevzdávame to…

Stále klesáme, vydrncané ruce bolí, kotoučovky dostávají zabrat. Vyjíždíme z lesa u vesničky Casamazzagno, kocháme se výhledem u kostelíka a pak rychle dál, v Padole (1 200 m n.m.) na náměstí je třetí kontrolní bod. Tlačí nás čas, rychlá tyčinka u kanónu vedle náměstí a údolím pádíme dál. Postupně nám dochází voda, tu někde nabereme, před námi jsou lázně Valgrande, ale to je překvapení, lázeňské pavilony postupně zarůstají křovím, lázně jsou úplně pusté a žízeň je veliká. Dělím se s Tomem o zbytek vody z mé láhve a stoupáme dál. Míjíme přírodní zdroj vody, trubka z klády moc důvěry nebudí, máme poslední hlt v láhvi, ale neriskujeme a se suchem v ústech jedeme dál do sedla Kreuzberg Pass (1 636 m n.m.).

Před sedmou večerní se oba dehydrovaní dopotácíme k nóbl hotelu v sedle, kde řádně zapocený a zaprášený vpadnu do baru v přízemí, kde žádám barmana o vodu. Venku hasíme žízeň a řešíme co dál. Buď můžeme pokračovat asfaltkou dolů do našeho údolí a podél Drávy do kempu a na poslední dnešní kontrolu se vrátit zítra nebo ještě vystoupat dalších asi 300 výškových metrů na další kopec, kde je čtvrtá kontrola. Tomáš už chce jet dolů, ale byla by to zítra děsná zajížďka, tak jej rázně přesvědčuji, že to dáme. Vodu máme, něco k jídlu taky, pojď kámo, to dáme!

Ani nechci vědět, co si chudák brblá pod fousy, ale nasedá a zase stoupáme. Štěrkovka se vine ve stínu dolomitských štítů, jen místy cestu odnesl přívalový déšť. Během stoupání se s námi loučí i navigace, došla baterka a nám už nezbývá, než se orientovat dál podle zeleného loga Stonemana. Snažím se s Tomem mluvit, aby přišel během stoupání na jiné myšlenky, moc neodpovídá, nicméně stále šlape. Bez navigace pořádně nevíme, jak jsme vysoko, mapka od pořadatele moc podrobná není. Najednou šipka na kameni odbočuje vpravo na lesní trail, pár houpáčků a my jsme na čtvrté kontrole. Jedná se o horní stanici několika lanovek Rotwandwiesen (1 924 m n.m.).

Opuštěné kabinky se smutně pohupují ve větru, my cvakáme kartičky, pár fotek, oblékáme větrovky a teď už to bude Tome jenom z kopce až do stanu. Taky už je osmá hodina večerní pryč! A opravdu, pořadatel se s trasou moc nemazlil, sjíždíme dolů rovnou po sjezdovce, kde se proplétáme mezi bagry a buldozery, protože skiareál se rozšiřuje. Unavené ruce křečovitě svírají řidítka, brzdy se pálí a do toho nám horský chlad zalézá do větrovek. Konečně dolní stanice lanovky, vesnička Moos (1 400 m n.m.) na dohled, ale zmizela nám zelená šipka. Doleva nebo doprava?

Podle mapy je to doprava, údolím podél potoka, konečně asfaltka. Krátká zastávka v Sextenu, Stoneman tu má registrační místo, ale je to jenom opuštěný autobus a rezavý válec s logem. Dlouhatánský sjezd končí až v Innichenu, zase točíme doprava, ztuhlé svaly nechtějí moc pracovat, ale musí. Pěkně ve dvojici si užíváme cyklostezku podél Drávy, ani jsem si nevšiml hranice a už jsme z Itálie zase v Rakousku. Přesně v devět večer po 91 kilometrech a 3 942 metrech převýšení přijíždíme do kempu.

Pondělí

Slunečné ráno nás vytáhne ze stanu, rychle měním přední brzdové destičky a zpátky na trasu, vzhůru na poslední kontrolu. Cestou podél Drávy do Innichenu potkáváme stovky cykloturistů, kteří jedou na kolech z půjčovny dolů podél řeky do Lienzu, odkud je pak vlak zase přijede zpátky do Toblachu. Motají se po cyklostezce nebezpečně jako nemehla, několikrát nám cestu uvolňuje až můj hlasitý zvuk zvonku. Do Toblachu stoupáme opravdu symbolicky, míjíme letiště a opouštíme cyklostezku do hor. Asfaltka má nepříjemný sklon, sluníčko pálí, mě to nejede, asi nějaká krize.

Hledám záminky jak si zastavit a vydechnout, Tomáš je v pohodě. Jak se však cesta změní v bělostnou šotolinu, tak přeskočí krize na Toma. Hic je na padnutí a až tudy pojede po nás Radka s Lukášem, čeká je horké peklo. Konečně lavička ve stínu horské chaty Malga San Silvestro (1 800 m n.m.), svačinka u chladivého potůčku, v dálce slyším kravské zvonce. Tady se máme potkat s rodinou, ale až poté, co vystoupáme na poslední kontrolní bod. Je mi jasný, že nás nic pěkného nečeká, cesta se klikatí v hustých souřadnicích v mapě. Najíždíme na starou vojenskou cestu, končí les, otevírají se výhledy do údolí a potkáváme i další bikery. Kamenitá cesta se klikatí, svodidla pochopitelně žádná.

Svižně postupujeme nahoru, ale obloha se postupně zatahuje, vytahují se černé bouřkové mraky. Jeden mizí nad údolím a druhý nás těsně míjí, spadlo jen pár kapek. Poslední zatáčka a na konci již vidím hřeben s rezavým sloupem Stonemana. Místo se jmenuje Marchkinkele (2 545 m n.m.), máme nádherný výhled na italskou i rakouskou stranu hor, tam vzadu by měl být vrchol Grossglockner a tady zase hraniční betonové pevnosti. Popáté se kleštičky zakousnou do karty, pokaždé vyseknou jiný obrázek – kolečko, kostičku, hvězdičku. Máme to Tome, jsi makáč! Syn moje nadšení nesdílí, sleduje honící se mraky a velí k návratu. Pádíme dolů vstříc setkání s manželkou a mladším synem.

Cestou nás ve sjezdu pokropí další přeháňka, ale nad horskou chatou už svítí slunce a na lavičce čeká druhá polovina rodiny, která zrovna dorazila. To je dobře, protože tu není signál a nevím, kde bych je honil. Společně pokračujeme po trase Stonemana širokou a upravenou štěrkovou cestou dolů do údolí. Znovu se zatahuje a do toho úzkou asfaltku nad Winnebachem přehrazuje obrovský bagr. Sráz nad cestou, sráz pod cestou, to jsem zvědav kudy to objedeme……ocelový kolos se sune ke kraji, nechává úzkou uličku vedle pásu a bagrista nám s úsměvem mává rukou, že máme projet. Ve vesnici nás před deštěm zachraňuje autobusová zastávka. Ale zase tak moc nepršelo, to v Sillianu to bylo podle louží horší. Zase stoupáme po schodech hotelu Bergland a vynášíme ven dvě trofeje, stříbrného Stonemana. Tomáš se hrdě fotí s trofejí, oba jsme unavení, ale plní zážitků. A o ty nám jde především! Dneska to bylo „pouze“ 72 km kilometrů a 2 511 metrů převýšení.

Úterý

Volný den bez kola, exkurze do továrny na oplatky Loacker.

Středa

Balíme stan, nakládáme kola na auto a stěhujeme se do italského Colfosca, kde je kemp pod masivem Sella Rondy.

Čtvrtek

Brzy ráno obouváme pohorky a autem se přesunujeme do sedla Valparola, kde u pevnosti Tre Sassi začínáme pěší tůru vedoucí frontovou linií z první světové války. Cílem je vrchol Col di Lana (2 452 m n.m.), ale končíme na sousedním vrcholu Sief (2 424 m n.m.), protože další cesta po hřebeni bez lanových úvazků je příliš nebezpečná a navíc se nad sousedním masivem Marmolády tvoří silná bouřka.

Oba vrcholy jsou vzdálené asi 800 metrů, Col di Lana byla dobyta Italy, ale sousední Sief patřil rakousko-uherským vojskům. Bouřka nás nakonec těsně minula a pršet začalo až v 15 hodin, přesně jak slibovala předpověď.

Pátek

V plánu byl další pěší výlet, ale navzdory předpovědi pršelo až do večera, takže z toho bylo válení ve stanu.

Sobota

Sobotní ráno bylo sice chladné, ale slunečné a tak vzhůru na kola, Sella Ronda Tour nás čeká! Tak jako mají svůj zimní okruh lyžaři a v létě Sella Rondu objíždí silničáři, tak nyní mají svůj okruh i bikeři. Na výběr jsou dvě varianty – CLOCKWISE, tedy po směru hodinových ručiček a ANTICLOCKWISE, což je proti směru hodinových ručiček. Ale to neznamená, že se jedná o stejný okruh, naopak, každá trasa vede jinudy. Takže nahoru nás vyveze lanovka a my pak budeme uhánět po hřebenech a postupně sjedeme do dalšího údolí.

Vybíráme si Clockwise, která slibuje 58 km s převýšením 330 m a celkovým převýšením 4 000 m (kolo+lanovky). Okruhy jsou značené i v terénu, ale rozhodně neškodí stáhnout si trasu do navigace. Trasa vede kolem kempu, projíždíme Corvarou a na stanici lanovky kupujeme pro všechny čtyři celodenní jízdenky v ceně 46 € za kus. V ceně už je i doprava biku. Žlutá kabinka nás vyváží na Col Alt (2 000 m n.m.), kde po krátkem sjezdu nasedáme na lanovku s cílem na Utia i Tabla (2 030 m n.m.). Deštěm poznamenaná cesta se vine po hřebeni, místy se nám na kola pěkně lepí jílovitá půda, otevírají se první panoramata na masiv Sella Rondy.

Přes horskou chatu Pralongia (2 109 m n.m.) po chvilce slunění začíná sjezd, nejprve po sjezdovce a pak lesním singlem. O co byla sjezdovka prudší, o to víc to na singlu klouzalo po kořenech. Ženě se nejprve dolů moc nechtělo, ale nakonec „zakousla“ kotoučovky a jela. První dojmy si líčíme při nástupu na třetí lanovku v la Tambra (1 838 m n.m.) pod sedlem Campolongo, která nás vyváží do výšky 2 160 m n.m. k chatě Bec de Roces. Následuje další prudký sjezd ideální pro enduro, ale nám místy nezbývá, než tlačit. Synové si to ale náramně užívají, až si Lukáš zraní nohu o pedál. Trochu to krvácí, ale dojíždíme do centra Arabby (1 600 m n.m.), kde žena ošetřuje Lukášovi zranění a pak kupujeme v svačinu v sousedním koloniálu.

Den nekončí…

Je poledne a my míříme na stanici čtvrté lanovky. Veliká kabina jezdí každou půlhodinu, jedna kabina je pro lidi a vedle na sousedním laně druhá na kola. Ta naše odjíždí plná a včas, ale ta cyklo nikde a já v duchu přemýšlím, co tam nahoře budeme dělat bez kol. Nakonec nás dohání a my z haly vyjíždíme na Portavescovo (2 478 m n.m.). Zatímco v Arabbě bylo okolo 20 stupňů, tady je přesně 12 stupňů a fičí studený vítr. Z terasy je úžasný výhled na ledovec na Marmoládě a dole hluboko pod námi je sevřené v údolí jezero Lago di Fedaia.

My se otáčíme na druhou stranu a křižujeme v dalším prudkém klesání sjezdovku, kotoučovky dostávají zabrat. Míjíme i pás starého sněhu, špinavého, ale sníh to je. Pátá lanovka nás vyváží z Pont de Vauz (1 839 m n.m.) až do sedla Pordoi (2 239 m n.m.). Pod námi se vine několik trailů, část je v provozu, část ve výstavbě, vypadají tak lákavě, že se nahoře rozhodujeme je zkusit. Parádní jízda, vlekař se směje, že už jsme tam zase a my si připisujeme šestou jízdu lanovkou. Na Pordoi je plno turistů, důchodců, bikerů a suvenýrů….jsem tady už podruhé, ale nechávám rodinku rozkoukat se.

Závěrečné kilometry

Fotíme se u památníku Fausta Copi a protože už jsme zase v časové tísni, tak to šidíme a sjíždíme do Canazei a následně do Campitello di Fassa (1 420 m n.m.) po asfaltce 15 kilometrů dlouhým sjezdem. Jak by řekl klasik: „Je to sice mnohem delší, ale zato lepší cesta.“ Obsluha lanovky nás hrne včetně kol do jedné velké kabinky a ta nás obratem vynáší až na Col Rodella (2 400 m n.m.). Širokou šotolinovou cestou sjíždíme na Passo Sella, dál je krátká trailová pasáž a následně si v lese zablbneme na nově vybudovaném singltreku plném houpáků a klopenek.

Vítá nás Selva Gardena, i s navigací trochu bloudíme v historickém centru, ale nakonec nalézáme další odvoz. Synové se hrnou do první kabinky, my rodičové jdeme do té následující. Nikdo ale netušil, že tahle lanovka je do zatáčky, kde je zároveň i mezistanice, kabinka tam zastavuje a hoši najednou zazmatkují, nevědí zda vystoupit nebo zůstat. Náhle se kabinka dává znovu do pohybu a pokračujeme až na vrchol Dantercepies (2 298 m n.m.). Na obě strany se tu budují singltreky, i my tedy uhýbáme z doporučené trasy a po jednom z nich dojíždíme na Passo Gardena (2 136 m n.m.). Před námi je už jen závěrečný sjezd do kempu, ale ještě nám půlhodinka zbývá a tak rušíme ospalého vlekaře a malou sedačkovkou se necháváme vyvést zpátky na Dantercepies a singl profrčíme ještě jednou.

Znovu už to nepůjde, lanovky mají zavírací hodinu. Navigace nás z Gardeny posílá na další singltrek, který se klikatí do údolí do našeho kempu. Na konci se dozvídáme z tabule, že jsme právě zdolali 5 km dlouhý trail o náročnosti S2 na stupnici S0 – S5. Plni zážitků dojíždíme do kempu, kde už nás čeká horká sprcha.

Celkově se nám Sella Ronda MTB track Tour moc líbila, celkem nám to hodilo 66 km jízdy převážně z kopce. Případné následovníky bych varoval – bez kotoučových brzd a lékárničky nevyrážejte, dá to objet na pevném rámu, ale na celopéru si to užijete daleko víc. Doma jsem následně vyměnil brzdové destičky na všech kolech .

Autor: Marcel Beran

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *